Nejdříve se představím. Jmenuji se Pavla Kasálková, bydlím v Brně v České Republice a jsem majitelka hnědobílé borderky Browny. Je to můj první pes.
Dříve jsem hrála mnoho let vrcholově házenou a když jsem už dosáhla svého sportovního zenitu, tak mě pro změnu chytlo chození po horách, jízda na kole, cestování….Do té doby jsem o psa „nezavadila“, až jednou mi švagrová zavolala, že má pro mě štěně a že se k sobě budeme bezvadně hodit. No, odhadla to přesně a Browny mi fakt změnila život. Díky ní jsem poznala dogtrekking, bikejoring, dogfreesbe a hlavně agility.
Moje agilitní začátky byly víc než krušné. Vůbec jsem nemohla pochopit, co se vlastně po mně chce a dát dohromady toliko věcí – pamatovat si parkur, povely, vést psa, dobře a v tu správnou dobu ukázat, říct povel, ještě u toho všeho běžet, nenarvat to po cestě do nějaké překážky a nezašlápnout psa….to byl pro mě jednoduše nadlidský výkon. V házené jsem totiž byla zvyklá na jinou perspektivu vidění, na jiný pohyb a hlavně jsem tam byla s dalšíma hráčkama a ne jenom s jedním psem, který čeká, co já vymyslím a za „kravinu“ zas vyrobím….Při prvních závodech a mnoho dalších jsem vždy měla na startu pocit, že omdlím…Takové nervy jsem v životě neměla a nějaké si opakování, že jde o úplné „prd“, že Browny je to jedno, jestli udělám chybu, neb ta je šťastná, že může běžet přes překážky, nezabíralo.
Jak se říká, všechno chce čas, i když já jsem ho potřebovala víc než dost a po nějaké době jsem se dopracovala do fáze, kdy si pamatuji parkur, nemáchám toliko rukama, jak kdybych chtěla vzlítnout, nedělám trhané ohyby….Stále se mám však pořád, co učit, ale nějak se podařilo, že jsem s Browny, jak se říká na jedné vlně, halelujá!!!
V tomhle sportu jsem poznala fajné lidi, nové prostředí a v životě bych neřekla, že zrovna já se budu bavit v hospodě u piva o psech! Člověk míní a život mění.
Díky jedné náhodě mám skvělého psa. Díky Janě Vargové z chovatelské stanice Near Future, která mi pomohla ve štěněcích začátcíh a představila mi agility, díky mému chlapíkovi Patrikovi, který obráží se mnou a synem Cyrdou všechny ty cvičáky a díky mým rodičům se můžu věnovat tomuhle sportu, který je pro mě koníčkem a dpočinkem zároveň – takové 2 v 1.
Pavla
Dříve jsem hrála mnoho let vrcholově házenou a když jsem už dosáhla svého sportovního zenitu, tak mě pro změnu chytlo chození po horách, jízda na kole, cestování….Do té doby jsem o psa „nezavadila“, až jednou mi švagrová zavolala, že má pro mě štěně a že se k sobě budeme bezvadně hodit. No, odhadla to přesně a Browny mi fakt změnila život. Díky ní jsem poznala dogtrekking, bikejoring, dogfreesbe a hlavně agility.
Moje agilitní začátky byly víc než krušné. Vůbec jsem nemohla pochopit, co se vlastně po mně chce a dát dohromady toliko věcí – pamatovat si parkur, povely, vést psa, dobře a v tu správnou dobu ukázat, říct povel, ještě u toho všeho běžet, nenarvat to po cestě do nějaké překážky a nezašlápnout psa….to byl pro mě jednoduše nadlidský výkon. V házené jsem totiž byla zvyklá na jinou perspektivu vidění, na jiný pohyb a hlavně jsem tam byla s dalšíma hráčkama a ne jenom s jedním psem, který čeká, co já vymyslím a za „kravinu“ zas vyrobím….Při prvních závodech a mnoho dalších jsem vždy měla na startu pocit, že omdlím…Takové nervy jsem v životě neměla a nějaké si opakování, že jde o úplné „prd“, že Browny je to jedno, jestli udělám chybu, neb ta je šťastná, že může běžet přes překážky, nezabíralo.
Jak se říká, všechno chce čas, i když já jsem ho potřebovala víc než dost a po nějaké době jsem se dopracovala do fáze, kdy si pamatuji parkur, nemáchám toliko rukama, jak kdybych chtěla vzlítnout, nedělám trhané ohyby….Stále se mám však pořád, co učit, ale nějak se podařilo, že jsem s Browny, jak se říká na jedné vlně, halelujá!!!
V tomhle sportu jsem poznala fajné lidi, nové prostředí a v životě bych neřekla, že zrovna já se budu bavit v hospodě u piva o psech! Člověk míní a život mění.
Díky jedné náhodě mám skvělého psa. Díky Janě Vargové z chovatelské stanice Near Future, která mi pomohla ve štěněcích začátcíh a představila mi agility, díky mému chlapíkovi Patrikovi, který obráží se mnou a synem Cyrdou všechny ty cvičáky a díky mým rodičům se můžu věnovat tomuhle sportu, který je pro mě koníčkem a dpočinkem zároveň – takové 2 v 1.
Pavla